O kárách a lidech

Žili byli jedni dva lidé, On a Ona. On trochu starší, Ona trochu mladší. On pomalu a rozvážně kráčel, Ona odkudsi kamsi zběsile utíkala. Když do něj vrazila, s ním to ani nehlo, zato Ona se rozplácla jak dlouhá, tak široká na prašnou cestu. Podal jí ruku, ošetřil odřená kolena a půjčil kapesník na utření umouněných tváří od slz, prachu a rozmazané řasenky. Přes všechnu tu zkázu jejího zevnějšku cítil vůni – jarní, svěží, a přece trochu ostrou, provokativní a podivně známou. Jeho rty mlčely, ale když k němu zvedla oči, viděla, že se usmívají.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se. Možná měl opravdu tak vlídný a medový hlas, jak se jí zdálo, možná ne. To už se dnes nedozvíme.

„Nemám kam jít,“ hlesla uvzlykaně. „Všeho jsem se vzdala a teď nemám kam jít.“ Pak ji opustily i poslední zbytky sil a svezla se do jeho objetí. Držel ji pevně, Ona přestala plakat, sladila svůj dosud přerývaný dech s klidnými pohyby jeho hrudi a netoužila po ničem jiném, než v jeho náruči v tu ránu usnout a spát navěky.

„Takhle tady nemůžeme stát, milá slečno. Nesluší se, aby trochu starší muž objímal trochu mladší ženu, která není jeho ženou. Co by lidé řekli, kdyby nás tu spolu viděli?“ Ujistil se, že už ji nohy udrží, a pak ji pustil. A zas ty oči. Jeho měkké, laskavé, soucitné, lehce přivřené, její naopak do široka otevřené, vyděšené tak brzkou ztrátou sotva nalezeného bezpečí, se do sebe vpíjely. „Stát tu spolu nemůžeme, ale támhle vidím nějakou káru. Můžeme ji společně třeba vytáhnout na kopec. Na to nemůže nikdo nic říct, nebudeme se muset rozloučit a možná tam bude i pěkný výhled,“ nabídl jí On, protože si ze všeho nejvíc přál nemuset jí způsobit další slzy.

Kára sotva držela pohromadě, měla rozviklaná kola a jak se záhy ukázalo, byla neskutečně těžká. Také cesta byla úzká, rozbitá a plná výmolů. Úkol to byl nesnadný, v podstatě nesplnitelný. Ale Ona se ho nechtěla vzdát a On pro ni jinou nabídku neměl – už tak nabízel víc, než směl. Zhluboka se nadechla a odhodlaně řekla: „Dobře.“ Měla naději, že tam nahoře, daleko od lidí, se zase schoulí do jeho náruče. Opřeli se každý do jednoho boku káry a vydali se po té kamenité cestě vzhůru. Jak se kopec začínal zvedat, kára skřípala, lidé se za nimi otáčeli, ale ti dva ji tlačili a postrkovali. Nic nevadilo. Nemuseli se rozloučit, a to stačilo.

Slunce pražilo, foukal vítr, který jim do očí zvedal oblaka prachu, chvílemi hustě pršelo a prach se měnil v bláto, které se jim lepilo na boty i kola vetchého vehiklu, do kterého vložili svou naději i odhodlání. „Teď doleva! Teď doprava! Jestli to chcete, musíte se snažit,“ křičel na ni. Nelíbilo se jí to, ale dokud mohla tlačit káru právě s ním, vzdát to nechtěla. Nechat si to jen tak líbit ale také nechtěla, tam mu cestou dělala drobné naschvály a pak i větší.

Byla to hrozná dřina, oba byli zpocení a špinaví, cestou utržili mnoho ran, jak klopýtali, padali a zase vstávali. Už necítil její vůni, kdysi tak opojnou a známou, už ji neošetřoval, měl co dělat s vlastními šrámy. Čím dál víc pozoroval kolemjdoucí. Dělal si starosti, co si asi myslí o trochu starším muži, který tlačí káru s trochu mladší ženou, která ale není jeho žena. Chvílemi káru dokonce pouštěl a dělal, že ji ve skutečnosti s tou trochu mladší ženou vůbec netlačí, že je jedním z kolemjdoucích a vůbec nerozumí jejímu podivnému a nesmyslnému počítání, s nímž nemá nic společného. Nevěděl, že se ve skutečnosti mnohem víc pozastavují nad její unavenou tváří a nad tím, proč se k ní ten o trochu starší muž nehlásí, a k čemu tu káru vlastně potřebují. Tvářil se nepřístupně a nesmlouvavě, a tak se odvážnější (nebo možná jen zvědavější) z nich ptali alespoň jí. Ale Ona neměla odpovědi. Na káře se domluvili, kára je spojuje, je dobře, že ji mají, protože jinak by spolu už dávno nešli. Opakovala si, že nahoře bude zase všechno dobré, nahoře se káry zbaví, nahoře budou spolu. „Každý kopec má svůj konec,“ říkala si polohlasně svou mantru a tlačila.

Šli už tak dlouho, vlastně celé roky, ale konec byl v nedohlednu. Najednou si jí nezdálo, že je kára spojuje. Byla jako nepřekonatelná bariéra a Ona ji začínala nenávidět. Byl tak daleko a Ona tak sama. „Opravdu ji potřebujeme? Kam ji tlačíme? A proč vlastně?“ zahlcovala ho nespokojeným hlasem dotěrnými otázkami. Nejdřív jen tehdy, když spolu byli sami, ale On ji vždy jen odbyl. „To přece dobře víte. Neptejte se tak hloupě a tlačte,“ opakoval netečně hlasem, který připomínal rozbitou sklenici medu, když všechnu tu hebkou sladkost znehodnotí střepy skla. 

„Blbá kára! Proč furt ta blbá kára!“ Brblala a soptila, ale přitom snaživě přebíhala od jednoho boku káry ke druhému, aby vyrovnala její směr, aby mu ulehčila, aby si všiml, že tam je, pořád se snaží a pořád chce k vytyčenému cíli, a taky proto, aby k němu mohla alespoň na chvíli trochu blíž. Aspoň si to myslela. Ve skutečnosti jen dělala zmatek, okopávala mu kotníky a co chvíli šlápla na kuří oko. Její snaha mu překážela, odstrkoval ji a vykazoval na druhou stranu toho břemene, které každým dnem těžklo, pohybovalo se čím dál pomaleji, až nakonec zastavilo a už se ani nehnulo. V zoufalství na něj křičela, dávala průchod své zlobě i před zástupy přihlížejících kolemjdoucích, a to ho jen ještě víc dopalovalo a zatvrzovalo. Nemohl vidět její bezradnost, nemohl rozpoznat její smutek, osamělost a příšernou únavu, ukazovala mu jen svůj hněv. I ona dávno zapomněla, že ze všeho nejvíc chtěla jít právě s ním, ať už bude cesta jakákoli. Křičeli na sebe a vypočítávali křivdy, očekávání a vynaložené úsilí, až jednou na káru úplně zapomněli a pustili ji. Ani si nevšimli, že se kára s hlasitým hrkotem pustila po cestě zpět dolů k městu.

A co teď, táži se vás. Budou tam na sebe hulákat navěky? Čestně si podají ruce a rozejdou se opačnými směry? Nebo si vzpomenou, že kára měla být jejich společnou šancí, zastaví proud výčitek a spojí síly, aby zasáhli, než se kára rozbije o kmeny stromů na úpatí kopce? Nebylo by nakonec lepší se na káru prostě vykašlat a dojít nahoru bez ní?

Anebo to nakonec bylo všechno jinak: žádná kára nikdy neexistovala a On měl jenom smůlu, že je Ona úplně šílená.

Vaše Ubulená Andula

Jak i Baruna objevila kouzlo samoty a klidu

Kdysi kdesi, už vůbec nevím, kde to bylo, jsem od někoho slyšela takové hezké přirovnání (jako všechna přirovnání samozřejmě trochu kulhá, ale co už...): extroverti se ráno budí s prázdnýma rukama a každý člověk, kterého za den potkají a mluví s ním, jim do dlaně vloží zlatou minci; introverti se naproti tomu budí s plnou hrstí zlata a každému, s nímž jsou v kontaktu, jako by jednu minci odevzdali. Extroverti tak vlastně pořád vydělávají, zato introverti se musí naučit se svými mincemi dobře hospodařit. A já si po několika dnech permanentní lidské společnosti (měli jsme takovou menší rodinnou sešlost) připadám jako úplný žebrák. Dlaně mám prázdné, kapsy otočené naruby a musela jsem sáhnout i do rezerv na nejtěžší časy. Ale to dnes nechme stranou. Jsou totiž situace, kdy nakonec i učebnicový extrovert prstíčkem hrabe po naprosté samotě.

Baruna, jak už jsem mockrát vyprávěla, je člověk aktivní, neustále se obklopující velkou spoustou lidí, s nimiž má sice vztahy poměrně povrchní, ale provázené intenzivními zážitky bujarého veselí a dobrodružství. Jde z projektu do projektu, ze schůzky na schůzku, z večírku na večírek, neustále si s někým píše a volá, kamkoli přijde, strhává na sebe pozornost, lhostejno, jestli se jedná o příležitost formální či nikoli. Podezírám ji, že by jen sama se sebou nedokázala vydržet ani jeden večer doma, nedejbože, kdyby navíc nešla elektřina a s ní všechny televize, rádia a internety. Výhled na dva týdny dovolené na venkovské chalupě v podkrkonoší, kde se vůbec nic neděje, jen s tátou a naší nejmladší nevlastní sestrou jí musel připadat děsivý. Ale svolila k němu, protože má kromě neutuchající potřeby společenské aktivity také věčně neuspokojené ego toužící po zásluhách. A ona fakt chtěla být za hrdinku, která všechno zachrání a zařídí. Co by si bez ní přeci táta jinak počal?

Všechno ale dopadlo jinak. Jak už jsem psala, po neblahých událostech loňského roku, se kvůli alkoholu vztah mezi tátou a Barunou vyostřil natolik, že dovolená padla, a tak se Baruna rozhodla, že zamluvenou chalupu využije tak jako tak. Přece nekapituluje, že jo! A protože si nedovedla představit, že by tam měla ty dva týdny strávit o samotě, horečně přemýšlela, kdo by jí tam měl dělat společnost. Nápad se vynořil záhy. Baruna totiž, jak se ukázalo, už několik měsíců uvažovala o vztahu s jedním kolegou. Vyměňovali si zprávy o každodenním životě, občas spolu strávili den nebo dva, vyrazili na výlet nebo do baru, ale celé to bylo pořád jaksi nejasné. Kolega, říkejme mu třeba Michal, byl z jiné pobočky firmy, kde Baruna pracuje, a bydlel v jiném městě. A i když byli neustále v kontaktu, jejich schůzky byly jen občasné, řada se jich nakonec nekonala kvůli vytíženosti jednoho či druhého, a když už se sešli, byl mezi nimi jakýsi ostych, který se snažili chápat jako snahu o dospělý vztah, kde není kam spěchat. Jak se Baruna později vyjádřila, vlastně jí imponovalo, že je takový klidný a nikam se nežene, ale zároveň ji to hrozně znervózňovalo. A tak si řekla, že léto a volná chalupa jsou ideální příležitost, aby se to konečně rozčíslo. A tak ho pozvala a Michal souhlasil, že přijede na tři dny.

Noc před jeho příjezdem byla neklidná. Baruně se špatně spalo. Budili ji psi z jednoho nedalekého stavení, bylo jí horko a nějak nemohla vypudit z hlavy myšlenky na to, jak tahle návštěva asi dopadne a co si s tím počne, a tak byla jen ráda, když jí Michal asi v sedm ráno napsal, že se mu také špatně spí a jestli by jí nevadilo, kdyby nakonec přijel dřívějším vlakem. Souhlasila víc než nadšeně a dohodli se, že ho vyzvedne u nádraží ve Dvoře Králové nad Labem, aby tam společně ještě nakoupili. A tak se Baruna trochu načančala a vyrazila k nádraží.

„Ahoj, já jsem strašně unavenej,“ prohlásil Michal, když otevřel dveře auta, aby si nastoupil. A na Barunu zase dýchla ta podivná rozpačitost, kterou vždycky v jeho společnosti cítila. Rychle to ale zaplašila a ve snaze co nejrychleji vyvětrat ten odér letargie, který s Michalem do auta nastoupil, šlápla na plyn a začala popisovat své plány: nejprve zajedou nakoupit něco na grilování k večeři, snad by si mohli koupit i nějaké víno, kdyby Michal chtěl (no, taky jsem překvapeně zvedla obočí); na oběd se projdou do hospody ve vsi, kde skvěle vaří, a odpoledne by pak mohli třeba k vodě nebo do lesa. Chtěla mu tam všechno ukázat, protože to místo je skoro ráj na zemi a věřila, že z toho bude stejně uchvácený jako ona. Jo, emoce, hrozně moc z něj chtěla dostat nějakou emoci! Michal jako vždy vláčně přikývl a vyrazili k supermarketu.

Ani nakupování jídla však Michala neprobralo. Ploužil se s nákupním vozíkem mezi regály a vypadalo to, že ho spíš ten vozík táhne, než že by ho Michal tlačil. Na dotazy stran preferencí masa, uzenin, piva, vína a limonád si nakonec musela Baruna odpovědět sama a Michalovy invence se nedočkala ani u pokladny při placení a ukládání nákupu do tašek. Z větší části v tichosti dojeli na chalupu, uklidili nákup a (protože se pomalu přibližovalo poledne) vydali se na asi kilometr a půl dlouhou vycházku k hospodě.

Bylo už opravdu teplo, což patrně ještě víc umocňovalo Michalovu únavu a Barunin pocit skládání vagónu uhlí, ale pořád ještě měla naději, že se věci po dobrém obědě změní k lepšímu a Michal trochu pookřeje. Ale co čert nechtěl, osvědčená restaurace, kde jindy všechno běží jako po drátkách, zklamala. Letní brigádníci byli zjevně úplně zmatení a nezaznamenali příchod nových hostů. Chodili kolem jejich stolu a snad dvacet minut trvalo, než alespoň nabídli jídelní lístky. Za dalších dvacet minut přinesli jídlo, na pití v tom horkém dni nedošlo, dokud se Baruna s Michalem už notně naštvaně nepřipomněli. Každá minuta byla pro Barunu nesnesitelně dlouhá. Docházela jí témata k hovoru a už jen bezmocně sledovala dění kolem. Michal vytáhl z kapsy mobilní telefon a komusi cosi psal, s Barunou si nepovídal, jen občas zvedl hlavu, aby se podrážděně, ale spíš vlastně jen řečnicky zeptal, kdy už se začne něco dít. Sama měla žízeň a bylo jí horko, ale mnohem víc, než dezorganizovaná obsluha restaurace ji nakonec štvalo Michalovo chování. V duchu si vybavila Oslíka ve Shrekovi, jak se pořád dokola ptal: „Už tam budem?“, a tříletého synka kamarádky, který cestou v autě z nudy, vzteku a nedočkavosti kope do sedačky spolujezdce před sebou, o ukňouraném a umrněném chování v restauracích nemluvě. Když si na jeho místo dosadila svého spolustolovníka, válela se v duchu smíchy.

Naštěstí nic netrvá věčně, takže se i Baruna s Michalem nakonec dočkali jídla, pití i odchodu. Když se dovlekli zpět k chalupě, Michal vypadal, že je v posledním tažení. Nasměrovala ho na kanape ve světnici, aby si mohl na chvíli zdřímnout a odpočinout. V koutku duše jí svitla naděje, že si Michal hodinku pospí, dobije baterky, a pak se konečně budou normálně bavit společně, a třeba zrealizují i některý z možných programů, které pro společné dny vymyslela. Rozložila si zahradní lehátko, uvařila si kávu a takto uklidněna usedla s knihou do stínu ovocných stromů na zahradě.

Na kostelní věži odbily tři hodiny odpoledne, pak čtyři, odbila i pátá a šestá. Zatímco Baruna už věděla, že vrahem tentokrát není zahradník, shrabala posekanou trávu na půlce zahrady, vyplela skalku, předvařila brambory, které chtěla večer ještě opéct na grilu, připravila zeleninový salát, umyla nádobí a uklidila kuchyň, ze světnice se stále ozývalo totéž hlasité chrápání. Několikrát tam nahlédla okénkem ve dveřích, aby se ujistila, že je to opravdu Michal, a že se jí do chalupy nenastěhoval třeba medvěd brtník či nějaká šelma uprchlá z dvorské zoo. Pomalu začínala mít hlad a chuť k večeři. V sedm hodin, když se situace ve světnici stále nezměnila, si dodala odvahu a vstoupila, aby ho jemně vzbudila. Informace o tom, že už je skoro večer a prospal celé odpoledne, Michala zjevně ani nepřekvapila a souhlasil s tím, že je na čase připravit večeři, protože gril se musí nějakou dobu roztápět. „Za chvilku vstanu,“ prohlásil a rozsvítil displej svého mobilu. „Fajn, tak já jdu zatím vysvobodit gril z garáže,“ řekla Baruna a šla.

Vynesla gril před chalupu, nanosila na zátop dřevo z lesíku hned u chalupy, zapálila oheň, na stůl připravila vše potřebné ke stolování a jako první naskládala k opečení brambory. Když je sundala z roštu na připravený talíř a uhlíky v grilu už byly dost žhavé, dala na něj maso. Kanape ve světnici vrzlo a Michal vyšel z domu. Usadil ke stolu a když na talíři s bramborami přibylo i první upečené maso, bez většího rozmyslu se do něj pustil. Když se dopekla také druhá porce masa pro Barunu, před Michalem byl už jen prázdný talíř a Michal opět cosi datloval do mobilního telefonu, fotil si přemnožené zahradní trpaslíky a zjevně mu vůbec nepřišlo na mysl, že trocha brambor měla zbýt také pro hostitelku. Suše si k masu nandala zbytek zeleninového salátu a šla si do kuchyně uříznout krajíc chleba. To ho zaujalo. K dovršení absurdity celé té situace, vlastně celého dne, a ne, fakt si nevymýšlím, se jí bezelstně zeptal: „Ty nejíš brambory?“

Cuknul jí koutek a na vteřinu se zarazila. Měla chuť se rozesmát, měla chuť po něm hodit talířem, měla chuť utopit ten jeho věčně rozsvícenej mobil v sudu na dešťovku. Tu nejdelší vteřinu na světě přemýšlela, jestli svou frustraci taktně zamlčí a přitaká nechuti k bramborám, nebo dá průchod nahromaděným emocím. Nakonec se rozhodla přiznat, že by si brambory docela ráda dala, kdyby na ni nějaké zbyly.

„Víš, takhle jsem si Tvou návštěvu vážně nepředstavovala. Myslela jsem, že společně něco podnikneme, vymýšlela jsem, co všechno ti tu chci ukázat. Ale vůbec s tebou celý den není řeč, jsi unavený, spíš nebo datluješ do telefonu. Proč jsi sem vlastně jel?“

„No, já jsem prostě nějaký unavený. Už několik dní mi není moc dobře a asi na mě něco leze,“ řekl, jako by to byla odpověď na nesmyslnost uplynulého dne.

„No dobře, to říkáš pořád dokola už od rána. A proč jsi sem tedy jel, když si připadáš unavený a nemocný?“ trvala na své otázce Baruna.

„Chtěl jsem Tě vidět,“ pronesl s jakousi nezprostředkovatelnou, bezelstnou naivitou v hlase (aspoň teda, pokud mohu soudit z toho, jak to Baruna tlumočila).

Kdyby nebyla taková tma, mohl by vidět, jak se jí z toho vzteky skoro kouří z uší. Po celém tom dni jí zrovna něco takového připadalo skoro jako výsměch. Ale ovládla se a jak nejkonstruktivněji uměla, odvětila: „Tak jsi mě viděl, ale z takové návštěvy ani jeden nic nemáme. Jestli ti není dobře, bylo by lepší, kdybys ráno odjel. Na vlak tě zase odvezu, ať si ušetříš jeden přestup.“

A jak se předchozího večera dohodli, tak se na druhý den stalo. Jen neodjel ráno, ale až v poledne. I druhý den se Michal cítil unavený a nevyspalý, a tak se zvuky medvědího chrápání ozývaly ze světnice ještě před jedenáctou dopoledne. Baruna musela vynaložit poměrně dost úsilí, aby chvíli před odjezdem poledního spoje skutečně vysadila Michala před nádražím.

„Tomu byste nevěřili. Ta rána, jak mi spadl ten obrovský balvan ze srdce, musela být slyšet snad až v Praze. Mně se tak strašně ulevilo, když za ním zapadly dveře od auta! Když jsem pak přijela na chalupu, šla jsem do kuchyně, namazala jsem si obyčejnej chleba s máslem, nastříhala pažitku, nakrájela rajčata, sedla jsem si s tím ke stolu a zažila jsem… Jak tomu ti tví pošuci říkají, Andulo? Nirvánu? No prostě stav absolutní blaženosti, že jsem sama, vůbec nic se neděje a slyším jenom ptáky. Žádné vaření a podstrojování, žádné plány, žádná akce, žádné chrápání z chalupy. Zbytek dovolené mě ani na chvilku nenapadlo, že bych tam chtěla někoho mít, nebo že je mi snad smutno. To teda fakt ani náhodou!“ uzavřela své vyprávění rozesmátá Baruna.

Tak co s tím chlastem?

Události posledního roku mě opakovaně nutí vracet se k tématu alkoholu a jeho místa v mém životě. Není to tak dávno, kdy jsem psala o pocitech, které mám při návštěvách mého táty. Ptala jsem se tenkrát: Taky mě jednou dostanou? 

Chtělo by se napsat, že táta boj s alkoholem dlouhodobě prohrává, ale fakt je, že ani nevím, jestli někdy doopravdy bojoval. Pokusy o léčení skončily verdiktem, že se v léčebnách jen vyměňuje závislost na alkoholu za jiné druhy povzbuzováků (či oblbováků – to podle nátury) a že to stejně není k žití. Byla období, kdy míval své pití trochu víc pod kontrolou: pil ředěná vína, protože alkohol už pro své tělo prostě potřeboval, ale příležitosti, při kterých by se opil, byly jen vzácné. V posledních letech už to ale zase pod kontrolou nemá vůbec. Teď snad, po rapidním zhoršení zdraví a dlouhém pobytu v nemocnici, jako by se trochu lekl a hodně to omezil, ale obávám se, že některé věci už se vrátit nedají.

Strašlivá zkušenost tohoto roku byla, když kvůli alkoholu přišel o život manžel mojí maminky. Dlouhodobé tajné pití si vybralo svou daň poprvé před třemi lety. Doktoři ani nevěřili, že je ještě naděje, přesto se mamince kombinací léků, různých potravinových doplňků (a snad i Boží vůle) povedlo, aby se vrátil domů, a dokonce i k práci a celkem normálnímu životu. Jenže závislost je zkrátka mocnější než všechny lékařské diagnózy, silnější než pud sebezáchovy, a tak se k pití zase vrátil. Pomalu, plíživě, tajně. Přes všechna domácí opatření a snahu o kontrolu jeho játra letos na jaře nevydržela silný exces. Po dvou týdnech v bezvědomí a postupném selhávání zbytku těla byl konec. Ještě po více jak půl roce jsme po domě nacházeli skrýše s prázdnými i plnými lahvemi. Asi nikdo z nás nedokáže pochopit, jak se to mohlo stát, jak dokázal tak moc lhát, jak to, že jsme to nedokázali odhalit, jak to, že jsme mu v tom nedokázali zabránit.

Každý se s tou situací vyrovnáváme po svém. Baruna se nemůže na cokoli alkoholického ani podívat, metá blesky po každém, kdo o pití mluví, jako by to mělo být normální. Někdejší královna večírků teď odchází uraženě z místnosti, když lidé začínají být po pití trochu uvolněnější a hluční. Vrhla se na zuřivý úklid tátovy domácnosti asi ve snaze ho mobilizovat a postavit do latě, zachránit jeho i nás před opakováním té hrůzy. Pořád do něj hučí, vysvětluje, vandruje, prosí, nabádá a napomíná. Výsledek je jediný: konflikty, hádky a zloba.

Já naopak jako bych na řadu měsíců úplně ztratila jakoukoli míru. Z každého „tak na chvilku se za vámi v hospodě zastavím, ale moc se mi nechce, jsem unavená a mám moc práce“ byl nakonec tah do rána, kocovina a výčitky svědomí. Nepila jsem a nepiju sama doma třeba večer u psaní, jak to někteří mají, ale „na dvě“ jsem jít nikdy neuměla. Popravdě, neuměla jsem to ani dřív, ale dřív mě to netrápilo a nevyčítala jsem si to. Skoro si myslím, že větší podíl na tom má žízeň po společnosti a uvolněné zábavě, kterou si jindy neumím dopřát, natož doopravdy užít, než alkohol samotný.

Občas se sama sebe ptám, jestli mi to doopravdy chutná. Opravdu nevím. Samozřejmě bych mohla pít džus nebo nějakou limonádu (i když je to nechutně sladký), existuje taky spousta nealkoholických alternativ jinak alkoholických nápojů (je jich čím dál více a jsou trochu míň sladký). Zkusila jsem to, ale ono se vždycky nakonec ukáže, že kdo chce s vlky výti, musí s nimi píti. Vlci mají totiž potřebu držet smečku a pokus o nealkoholický pobyt mezi kamarády stejně nakonec skončí nepříjemným dotíráním, které lze zastavit jedině odchodem nebo objednáním alkoholického nápoje. Jenže člověk nechce být pořád mimo, nechce být zase doma sám a pořád jen od rána do večera pracovat. Ne každý dokáže žít pragmaticky a věcně (už jsem s tím otravná?), i když by fakt chtěl. A tak člověk pije a konečně se dokáže otevřít a s ostatními se bavit, sdílet všechny ty obrazy, které normálně vídá jen sám, pustit ostatní do svého vnitřního světa, a ono se to pak vždycky nějak zvrtne.

A teď nakonec ještě to, proč to celé píšu. Už řadu let existuje měsíční výzva „Suchej únor“. Už jednou jsem ji absolvovala a myslím, že je to hodně užitečná zkušenost, takže se do ní letos zapojím znovu, abych si to připomněla. Je to čas, kdy si člověk nejen „vyčistí hlavu“, ale hlavně se může s trochou odstupu a nadhledu podívat sám na sebe, svoje úniky, zastavit se v situacích, kdy „to chce panáka“ a hledat jiné cesty, jak ventilovat napětí a nebýt sám. Proto se mi moc líbí i letošní motto: „Nepít je umění“. Odkazuje k tomu, že ty přetlaky můžeme vrazit do něčeho kreativního. Tak já to vrazím do tohohle blogu a budu vám psát, o čem dumám a co se děje. Nebudu asi psát zrovna o alkoholu a o abstinenci, protože mým cílem je vypustit ho na čas ze svého života tak moc, jak to jen půjde (to nekonečné mluvení o alkoholu je mi na Suchém únoru jediné protivné). Mám spoustu jiných věcí, o nichž vám chci vyprávět. A snad bude konečně taky co sledovat také na mém Facebooku a Instagramu, které zatím v podstatě ležely ladem, protože jsem ani nevěděla, jestli vůbec chci, aby to tu někdo četl. No, tak budu teda ráda, když to bude někdo číst a když mi třeba dá taky někdo vědět, jestli a co sám tvoří.

Vaše Ubulená Andula

Na hrobě mýho strachu

Nad lesem loví cvičení sokoli,

sleduješ jejich let tiše a bez dechu.

Řekni si udělám v podstatě cokoli,

abych tě mohl mít na mechu.

A pokud si nebudem na zemi souzeni

a vhodnej čas pro nás teď ještě nebyl,

řekni si: udělám v podstatě cokoli,

abych tě mohl mít nahoře v nebi.

Na cestě domů vysoký topoly,

vdechujem zrnka hvězdnýho prachu.

Řekni si: udělám v podstatě cokoli,

abych tě mohl mít na hrobě svýho strachu.

                                                (Mirek Kemel: Starou alejí)

 

Strach s člověkem dělá (h)různý věci. Dneska jsem skoro nespala. Zase. Vlastně jsem skoro nespala už čtrnáct dní. Nespím strachy a jsem k smrti vyděšená, protože se mi splnilo jedno veliké přání. Je v pořádku a je tady. Martin, o kterém jsem už kdysi vyprávěla (bylo to tady). Moje vtělené dobrodružství, hra a radost, ztracený střípek bohémské části mé duše, který se šest let kdesi toulal, je najednou tady. A já jsem bez sebe strachy, že zase odejde, a taky jsem bez sebe strachy, že zůstane, a vůbec nevím, co si s tím počít.

Jenže člověk je tvor, který neumí čekat a nic nedělat. Když má problém, potřebuje vyvinout činnost, aby měl dobrý pocit, že je aktivní a věci řeší. Samozřejmě je to blbost, protože většina věcí se úplně nejlíp vyřeší sama, ale v tom ajfru mu to prostě nikdo nevysvětlí, natož aby si to byl schopen uvědomit sám a zachovat se podle toho. Já to vyřešila úplně geniálně: strašně jsem mu vynadala, vyčetla jsem všechno do posledního písmena, vysvětlila jsem mu, jak moc mu nevěřím a nechci si ho znovu pouštět do života, nechci ho vidět, nechci, nechci, nechci! No nejsem já hvězda? 

Náhodou zrovna prožívám zatím v podstatě nejspokojenější období svého dosavadního žití. Stabilizovala se mi situace kolem peněz a práce, rozjela jsem několik projektů, o nichž jsem si před tím netroufala ani snít, už několik let jsem se nestěhovala, a dokonce mám naději, že i s panem Božským po letech turbulencí nacházíme jakousi rovnováhu (nebo je to vzdálenost?). Naučila jsem se žít sama, nechtít, nepotřebovat, netoužit, nezlobit, ovládat se a regulovat svou vnitřní Barunu (někdo má vnitřní matku, někdo vnitřní dítě, já holt Barunu) i tu vnější, začít si víc organizovat věci, plánovat čas a plány taky dodržovat, aniž by mě musela Baruna pořád koučovat. Dokonce se mi zdá, že jsem Barunu přiměla k větší laskavosti a smířlivosti. No fakt ze sebe mám poslední dobou docela dobrý pocit, jak jsem se krásně zabarikádovala proti všem a všemu, co by jen trochu vzdáleně hrozilo nějakým neladem, překvapením a spontánností. Žiju teď pragmaticky a věcně - přesně tak, jak jsem tu o tom před časem psala. 

A najednou tohle! Všechna moje spořádanost v minutě vyletěla oknem. Co si mám počít s tou osobou, kterou jsem s ním? Co si počít s tím až hmatatelným pocitem štěstí a svobody, který v tu chvíli zažívám? Co si počít s tím, že najednou padnou všechny zábrany a zodpovědnost a jediné, co chci, je zase lézt s Martinem v noci po lešení na hradby a ten kousek noci, který nám zbyde, spát v tom jeho těsném objetí, ze kterého se nedá vymanit? Kdo teda vlastně jsem a co chci? Co mám dělat? Co s tím chtěním? Co s tím ohněm, který se rozhořel v minutě, kdy se po těch letech znovu ozval? Co když spálí všechno, z čeho jsem měla v posledních měsících ten dobrý pocit? Co když mě tu zase nechá a mně zbyde jen doutnající spáleniště? A co když ne? Co když je to všechno úplně jinak? Ale jak? Co já vlastně vím?

Chtěli byste být v mojí hlavě? Ani neodpovídejte, je mi to úplně jasný: určitě nechtěli. Já taky nechtěla. Chtěla jsem jen, aby všechny ty otázky okamžitě skončily, chtěla jsem zpátky svůj klid, chtěla jsem zpátky tu bezpečnou nudu, na které tak intenzivně makám spoustu let. Bojím se být zase opuštěná, bojím se další díry v srdci, bojím se bolesti, bojím se udělat další chybu. Bojím se všech Tomášů, Martinů, Jan, Irin a všech ostatních, k nimž jsem přilnula, ale oni odešli. Jenže co je vlastně chyba? Není nakonec větší chyba být pořád sama, aby mě nemohl nikdo opustit? K čemu je srdce, které kvůli strachu z bolesti a zranění nakonec ani netluče? Myslím, že Mirek Kemel na to kápnul, a tak si říkám, že taky udělám v podstatě cokoli, abych nejen jeho mohla mít na hrobě svýho strachu.

                                                                                                                        Vaše věčně ubulená Andula

Nejuslintanější ničema ze všech

 

Prý je dneska Den obětí sexuálního zneužívání, říkají mi od rána internety. Mně je blbě, ležím na gauči s čajem, rýmičkou, kašlíčkem a možná i angínkou. Pročítám, co jsem kdysi psala o Baruně a uslintaných ničemech v jejím okolí. Psala jsem o tom, jak jde chlapům jen o to jedno, a že snad ani Baruně nezazlívám, vlastně jen lituju, že to v rámci svého zklamání pochopila a už ani nečeká, že by to někdy mohlo být jinak. V mé mysli se ale od té doby vynořuje ještě jeden portrét – ten nejuslintanější a nejničemnější ze všech uslintaných ničemů. Ten, kvůli kterému já nechápu vůbec nic.

Častěji než jeho obličej, se v mojí mysli ale vynořuje jeho hlas: „Ty tam tak voníš! Něco zkusím. Zavři oči a řekni mi, co při tom cítíš.“ Vybavuji si tu husí kůži na svém možná ani ne zletilém těle, vůni strýcova obýváku, koberec pod sebou a tlumené světlo staré lampy, zmatenost a neschopnost vzdorovat. Co se to děje? Co to dělá? Tohle přece nejde! Vždycky jsme to spolu měli hodně na blízko, ale když jsem tehdy najednou místo běžné masáže zad ucítila jeho ruce na stehnech a rty na zádech, úplně jsem ztuhla. Co mu mám říct? Jak z toho ven? Tohle já fakt nechci, ale jak to jen říct? Připadám si, jako by mě ochutnával. Vlastní strejda – sice je mezi námi jen půl generace věkového rozdílu, ale pořád je to tátův brácha přece. Jak ho to napadlo? Vždyť je to divný! Trvá to nekonečně dlouho a už to prostě nemůžu vydržet. Vykroutím se z toho, začnu se smát, to bude nejbezpečnější únik. Oklepu se, abych se vrátila do reality dneška a ke klávesnici. Bolí mě žaludek. Jako by ho někdo ždímal. Uzavřela jsem to pro sebe tenkrát jako bláznivý úlet, kterým se už nikdy nebudu zabývat, nikdy o tom nikomu neřeknu, nebudu na to myslet, prostě se to nestalo. Ne, to se mně určitě nestalo. Nikdy jsem nic takového nedopustila.

Vzápětí mi naskočí jiný obraz. Zase jsme to my, jen o mnoho let později v plném baru. Parťáci a spiklenci, kteří se moc nevídají, ale přesto jsou si důvěrníky a nad pivem spolu už probděli nejednu noc. Vypráví mi o rozchodu s další partnerkou. Nevím, kolikátá už to je. Nemá děti (aspoň pokud víme), nikdy se neoženil a obvyklá doba trvání každého jeho vztahu je tak do roka. „Žárlila na tebe, víš? Nemohla tě ani vystát, protože tě mám rád. Poznala to, že tebe budu mít vždycky nejradši.“ Nevěřím vlastním uším, když vysvětluje, že všechny ty vztahy sabotuje proto, že já jsem ženská jeho života. „Už tenkrát, pamatuješ, jsem to věděl, že jenom tebe chci,“ připomene mi to, na co odmítám myslet a mně dojde, že to nebyl bezvýznamný úlet, že to bylo skutečně něco děsivého, že se tehdy opravdu něco stalo. Musím od toho pryč, a tak, stejně jako tenkrát, se směju, že je opilej a že je to nesmysl a že už se k tomu nikdy nebudeme vracet. Ne, nebudu se k tomu vracet. Je to přece můj strejda, parťák, kámoš, průvodce, důvěrník, kterému můžu říct všechno a nikdy mě nezradí, vždycky se na něj těším a vím, že mě má rád. Moje mysl od té doby generovala samé idylické obrázky a vzpomínky z dětství a najednou jako by nic z toho nebyla pravda. Ne, určitě to byla blbost z opilosti, už nikdy se k tomu nebudeme vracet. Už jsme přece dospělí a tamto se možná stalo někdy v pravěku. Nebo se to ani nestalo? Bůh ví, co si vlastně pamatuju.

Ale pamatuju. Já si to bohužel pamatuju a ani tisíc idylických obrázků, jak nám pořádá na chalupě stezku odvahy, to nemůže zakrýt. Dlouho to fungovalo, a když to fungovat přestávalo, hodně jsem o těch našich hezkých chvílích vyprávěla lidem kolem. Všichni vědí, jak skvělý to byl strejda a že všechno zábavné a živé, co chci dávat také dětem kolem sebe, mám od něj, že on je mou velkou inspirací. Také na rodinných oslavách jsem s ním obvykle trávila nejvíc času. Proč? Nevím, nedělala jsem to vědomě. Snad jsem doufala, že tím něco změním nebo schovám, že tím to hezké oživím, a to ošklivé pohřbím, že si nechám jen tu část příběhu, kterou chci. Jenže čím víc se snažím, tím víc se ta druhá část vnucuje a žádá si dovyprávět. Jako by se před pravdou v životě nedalo utéct, vše, co se kolem mě děje v posledních letech, mi nastavuje zrcadlo. Všechno nějak chce, abych se do něj podívala a viděla pravdu o sobě, celý svůj příběh. Ne příběhy knižních a filmových postav, ne příběhy cizích lidí, klientů, studentů, kolegů, známých a přátel, pro něž mám porozumění a pochopení, ani ne Barunin příběh, ale ten můj, pro který, jakkoli se snažím, pořád nějak pochopení a přijetí nemám. 

Prý se nemám za co stydět, prý jsem za to nemohla, prý jsem byla v podstatě dítě a on dospělý, ale já tomu vnitřně pořád nějak nevěřím. Jak se tohle všechno mohlo stát a proč zrovna mně? Opravdu za to nemůžu? Měla jsem to vědět? Měla jsem být opatrnější? A co s tím mám dělat? Kam se studem, provinilostí, zmateností, lítostí a pocitem zrady? Jak se mám vyznat ve světě, když jsem neobstála ani v rodině? Jak mohu věřit nějakému vztahu a jak věřit, že je opravdu takový, jaký si myslím, že je? Proč je jako ten nejuslintanější ničema musel zachovat zrovna ten, komu jsem ze všech nejvíc důvěřovala, u koho jsem hledala skrýš a bezpečí, ten, o koho jsem to nemohla ani v nejmenším čekat? Pro některé činy v životě zkrátka není omluva. Ani tisíckrát zopakované promiň některé věci nemůže smazat, a tohle je jeden z těch případů, které nelze napravit vůbec nikdy a vůbec ničím.

                                                                            Vaše Ubulená Andula

Proč piješ?

Na další planetě bydlil pijan. Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila.
„Co tady děláš?“ řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.
„Piji,“ odpověděl pochmurně pijan.
„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.
„Abych zapomněl,“ řekl pijan.
„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.
„A zač se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl.
„Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel.
A malý princ zmaten odešel.
Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou.

(Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ)

Sedí v křesle. Televize běží, ale nevnímá ji, roluje totiž kolečkem myši a sjíždí novinky na Facebooku. Napravo od něj stojí koš na špinavé prádlo. Ale prádlo v něm není, je plný plastových lahví od levného vína. Kdyby v něm raději bylo to staré a nepředstavitelně špinavé tričko a tepláky, které má na sobě. Odhaduji, že je obojí zhruba tak staré jako já. Tmavě zelené, oprané tričko a šedé, vytahané tepláky s mnoha novými i starými skvrnami, většinou od krve, s dírami od věkovitosti i propálení. Do upatlané skleničky na nožce, která potkala jar a houbičku naposledy tak před měsícem, dolévá zbytek vína z petky a odkládá ji k ostatním. Stojím tam s půlročním synovcem v náručí a čekám, až dokončí, co začal. Pak se namáhavě zvedne, podá mi ruku, již pokrývá papírová kůže s mnoha čerstvými strupy, a nakloní se ke mně, aby mi dal přes své neudržované vousy pusu na tvář. Ta pusa je podivnou směsicí důvěrnosti a formálnosti. 

„Ahoj Ani,“ pozdraví mě u toho.

„Ahoj tati,“ odpovím, ale sama tomu nevěřím. Vážně je to můj táta? Kdy naposled byl tenhle člověk mým tátou? Co nás vlastně spojuje? Geny? Nebo společné zážitky? Kolik jich máme? Pět nebo šest nebo tisíce? 

Hlavou mi proletí prázdniny v dětství, které jsme většinou trávili ještě společně s jeho mladším bratrem, případně s dalšími příbuznými, jejich partnery, přáteli a známými. Nic na tom není, měla jsem aspoň pestré dětství, ale fakt je, že tátu znám většinou z kuchyně nebo z hospody. O zábavu se většinou staral právě strejda Honza, táta byl „provianťák“.

Jídlo a pití se mi s tátou spojuje nejvíc. Táta, který volá mě i moje kamarády na svačinu nebo na večeři, chleby s „žížalí“ pomazánkou, bramboračka, bramboráky, buřty a táboráky, pivo do džbánku, šipky, kulečník, táta v kabátě, táta v obleku, táta v klobouku. 

Je to vůbec on? Občas ty záblesky vidím v bráchovi, ale kdo je ten sešlý a neudržovaný pán, který mě vítá v tom zaprášeném pokoji a nabízí mi k usednutí rybářské křeslo, přes nějž je přehozená ještě fleecová, kostkovaná košile? Ani ta se dlouho neprala; nejméně tak dlouho, jak dlouho jsem tam nebyla ani já. 

S díky odmítám. Sleduji tmavé skvrny na zachlupaceném koberci, v nichž tuším krvavé stopy po nehodách, které mívá, když k vínu přidá ještě něco ostřejšího. Projede mnou bezmocný vztek. Vím totiž, že na tom nikdo z nás nemůže nic změnit. Ani moje prosby, ani Barunino hartusení, ani bratrova trpělivost, ani to, že naše nejmladší sestra je ještě dítě školou povinné, ani ten prťous v mé náruči, nikdo z nás nemáme vůbec žádnou šanci přehodit tátovi výhybku. Jak bychom také mohli, když ho ke změně nepřesvědčilo ani srdce, které dávno vypovědělo službu. Bez náročných chirurgických zákroků a implantované mašinky by otce dávno nebylo. 

„Co bych potom z toho života měl?“ říkává se smíchem na mé poznámky o tom, že kouření a pití bezpochyby nejsou součástí lékaři doporučované životosprávy po transplantaci srdeční chlopně. 

A tak má táta své vínko a cigarety, televizi a notebook, s nimiž obývá svůj pokoj v bratrově domě, a my máme o čem přemýšlet. Kde se berou závislosti? Proč jsou silnější než my? Na čem závisí, jestli někdo závislost překoná, a jiný ne? Proč jsme jim schopni obětovat peníze, ostatní zájmy, své vztahy, mysl, důstojnost, a nakonec i život? Je to sobectví, nebo sebenenávist? Mám ho nenávidět, nebo litovat? A co já? Taky mě jednou dostanou? 

Vaše Andula